EL ALBA EN CÁDIZ

 

Delante del hotel el mar brumoso.

Las largas líneas de la espuma gris

dibujan una barra de arrecife

ante la balaustrada de la playa.

He oído tu nombre pronunciado

en la lengua del mar. Y dice que te vas.

 

Lo repiten las negras, solitarias cigüeñas

que en silencio planean sobre el agua.

Nunca sabré qué sabes tú de mí,

ni en qué verdad hemos estado juntos,

ni si en ella estaremos para siempre.

No puede ser un mal dolor

si es un dolor que viene desde ti

por este turbio mar. Diciembre:

el último diciembre juntos.

Después, buscar en mí tu voz perdida.

 

[De Joana]

Svítání nad Cádizem

 

Před hotelem ponuré moře.

Dlouhé linie šedivé pěny

obkreslují obrysy útesu

před balustrádou na pláži.

Slyšel jsem Tvé jméno šeptané

jazykem moře. A říká, že odcházíš.

 

Opakují to černí čápi samotáři,

kteří neslyšně krouží nad vodou.

Nikdy se nedozvím, co o mně víš,

ani ve kterém ze světů jsme byli spolu,

ani jestli v něm zůstaneme už napořád.

Tohle nemůže být zlá bolest,

když je to bolest, která přichází od Tebe

tímto kalným mořem. Prosinec:

náš poslední společný prosinec.

A pak už jen – hledat v sobě Tvůj ztracený hlas.

 

[Traducción al checo de Eva Hlaváčková]